"Jednorázovky" - Začátek velkého přátelství

„Hele, Srabusi, ten tvůj pergamen zase bude vypadat, co?“ zahalekal James.
„No, nečum tak přiblble! Určitě bude celej umaštěnej,“ přidal se Sirius a celá parta Pobertů, až na Remuse, se rozchechtala.
Severus Snape se snažil Pobertům vždy co nejrychleji zmizet, ale nebylo to jednoduché. Oni jeho přítomnost vyloženě vyhledávali. Byli rádi, když ho mohli zesměšnit nebo mu jinak ublížit. Už si začal zvykat, že je pro ně otloukánek a ten, na kterém si vybijí vztek. Na hradě nebyl snad nikdo, kdo by mu pomohlo, kdo by se ho zastal.
Netušil, že jeden člověk s ním soucítí, že trpí stejně jako on, že ho mrzí vše, co se mu děje. Nevěděl, jak by mu mohl pomoci a přitom se neshodit přede všemi. To by jeho rodina nepřežila, takovou ostudu. Ne, musí doufat, že to ty čtyři floutky brzo omrzí a nechají Severuse být. Bude je pozorovat a snad na něco přijde…

Bohužel za celé týdny se nic nezměnilo. Pobertové i nadále vyhledávali Snapeovu společnost. Jejich vtípky byly čím dál častější a také krutější. Severus se díky tomu uzavírat více do sebe. Vyskytoval se jen na místech, kde si byl jistý, že nikoho dalšího nepotká. Někoho však vídával pravidelně. Ten mladík se vždycky mihnul přesně tam, kde byl Severus. Jako by ho hlídal nebo na něj dával pozor? Bylo to velmi zvláštní. Ale zároveň i příjemné. Moc příjemné. To vědomí, že o něj má někdo zájem, že o něj má někdo starost. Ale proč zrovna on? Ten, který může mít všechno. Nemusí se ohlížet na nic a nikoho. A on se stará zrovna o něj? Co z toho může jen mít?

Další týdny se nesly ve stejném duchu jako ty předešlé. Pobertové i nadále tyranizovali tmavovlasého chlapce, až vše vyvrcholilo jednoho dne u jezera.
„Expelliarmus!“ zašeptal téměř neslyšně James a do ruky mu přilétla Snapeova hůlka.
„Tak co, Srabusi, co teď uděláš?“ zeptal se posměšně Sirius.
„Teď se cítíte silní? V přesile a ještě na mě míříte hůlkami? Jste opravdu stateční! Do Nebelvíru se fakt hodíte!“ štěkl na něj Severus.
„Na to, že jsi bez hůlky si dost troufáš, Srabusi!“ přidal se James ke svému příteli.
„No tak, kluci, nechte ho!“ snažil se je přesvědčit do Lily, které jen mlčky přihlížela.
„Nepotřebuju, aby se mě zastávala mudlovská šmejdka!“ sykl Severus.
„Cos to řekl?“ křikl Dvanácterák.
V tu chvíli nabraly věci rychlý spád. James použil neverbálního kouzla a Severus najednou visel hlavou dolů. Poberty to více než pobavilo. Rozchechtali se na celé kolo. K nim se ochotně přidali i ostatní studenti, kteří byli v tu dobu u jezera. To už onen mladík nevydržel.
„To by snad stačilo!“ zahřměl a všichni ztichli. „Pobavili jste se už dost, teď vypadněte!“ přikázal jim nekompromisně.
„Nebo uděláš co, Malfoyi?“ zkusil to na něj Sirius.
„Blacku, moc si nevyskakuj. Pozoruji vás už nějakou dobu a pokud nechceš připravit svou drahou kolej o body, tak se pakuj!“ řekl výhružně Lucius.
Na to už žádný z Pobertů nereagoval a raději zmizeli. Ostatní dělali, že nikdy tenhle rozhovor neslyšeli, ani neviděli.
Severus sebral svou hůlku a snažil se všem zmizet z očí.

Avšak jeden člověk ho následoval.
„Severusi, počkej!“ křikl na něj štíhlý blonďák.
„Co chceš, Malfoyi?“ zavrčel na něj oslovený.
„No, rozhodně neočekávám tvé díky…“
„To nečekej. Neprosil jsem se tě!“ štěkl zase Severus a stále před svým ochráncem prchal.
„Tak se přece zastav,“ zkusil znovu Lucius.
Severus najednou zastavil. To Lucius nečekal a narazil do něj.
„Co si o sobě sakra myslíš? Už několik týdnů chodíš za mnou. Máš pocit, že jsem si toho nevšimnul? Všimnul a není mi zrovna příjemné, že mě pořád pronásleduješ! A co mělo znamenat to u jezera?! Víš, jak teď před celou školou vypadám?! Proč ses do toho do prdele pletl? Je to jen má věc! Má a toho spolku kolem Pottera a Blacka!“ křičel teď tmavovlasý chlapec na toho světlého.
Ten však udělal něco naprosto neočekávaného. Chytl Severuse v pase, přitáhl si ho co nejblíže k sobě a zprudka ho políbil. Když Severuse pustil, dostalo se mu okamžité odpovědi. Na takovou facku Lucius nikdy nezapomněl. Štípla ho do líce, a ta pak pálila jako čert. Ovládl se a nevrátil ji tomu troufalci.
„P-proč jsi to udělal?“ zachraptěl Severus.
„Proč? Protože tohle jsem už chtěl udělat dávno, jen k tomu nebyla ta správná doba, až dneska,“ přiznal se Lucius.
„Ale to pak… to pak znamená, že tě dívky nepřitahují…“ odtušil Severus.
„Správně,“ přikývl zas blondýn.
„Ale co všechny ty holky, se kterýma tě všichni, včetně mě, vídali?“
„To byla jen taková zástěrka. Co si myslíš, že by asi řekli na to, kdyby se rozkřiklo, že je Malfoy na chlapečky? Hm? Nikdo by už se mnou neztratil jediné slovo a rodiče by mě nejspíš vydědili, teda pokud by mě rovnou nezabili…“
„Ale proč já? Jsem naprostej neschopnej outsider…“ téměř zašeptal Severus.
„Ne pro mě. Pro mě jsi ten nejskvělejší člověk, kterého jsem za celý život měl možnost poznat a věř, že jsem jich díky nudným večírkům mých rodičů poznal nepřeberné množství. Ale ty, to je něco jiného! Popravdě si nedokážu představit, co bude až já letos dokončím školu… Tebe tu čekají další tři roky, proč jen nemůžeš být starší?“ řekl Lucius trochu smutně.
Severus se dostal do rozpaků, tohle od Malfoye nečekal.
Jak si mám zase tohle vysvětlit? Nejdřív se o mě stará jak o malé děcko, sleduje každý můj krok a teď se mi tu vyznává z nehynoucí lásky či co? A co když je to jen past? Co když si ze mě chce taky vystřelit stejně jako ten parchant Potter a jeho poskokové? Tak to ne, na tohle ti, Malfoyi, neskočím!
„Hele, Malfoyi, nech si ty svoje kecy! To mě chceš ještě víc zesměšnit před celou školou?! Nestačilo to s tím parchantem Potterem? Víš co – jdi se s těma svejma řečičkama vycpat!“ obrátil najednou Severus. Při odchodu do Luciuse ještě strčil a téměř utíkal, jen aby byl co nejdále od NĚJ.
„Do prdele!“ ulevil si Lucius a pomalu se šoural k hradu.

Severus doběhl do své ložnice, sedl si na postel a zatáhl kolem sebe závěsy. Schoulil se do klubíčka a přemýšlel.
Proč to udělal? Co kdyby nás někdo viděl? Co by řekl? Nebo je to opravdu tak, jak říká a má mě rád? Blbost! Chce mě jen využít. Pohrát si se mnou, a pak mě odkopnout jako nepotřebnou věc. Ale ten je polibek! Byl tak horký. Tak vzrušující. Tak opojný. Má tak jemné rty. A jeho oči, rozšířené panenky, které prozrazovaly, jak moc to chtěl udělat… STOP! Přestaň takhle přemýšlet, Severusi! Přikázal sám sobě mladík. Vždyť ty tu sníš o polibku s chlapcem?! To snad ani není možné? Proboha! Proč to muselo být tak příjemné… Zaskučel Severus sám pro sebe. Zavřel oči a snažil se usnout. Bohužel před očima se mu stále zjevoval obraz Luciuse Malfoye…


Několik týdnů kolem sebe chodili, jako by se ani neznali. Ani jeden se nesnažili toho druhého pozdravit a protože patřili do koleje Zmijozel, nikomu to ani nepřišlo divné. Do téhle koleje přece patřila různá individua…
Nakonec se v Severusovi přece jen něco zlomilo, a tak při vyučování poslal Luciusovi krátký vzkaz.

Dnes ve 22hod. Tě budu čekat na našem místě.
S.

Když si ho Lucius přečetl, podíval se směrem k místu, kde sedával Severus. Jeho oči se setkaly s tmavými, které ho celou dobu pozorovaly. Téměř neznatelně přikývl na znamení souhlasu.

Severus se na místo určení vydal dobrých deset minut před. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že na něj už Lucius čeká.
„Ahoj,“ pozdravil ho blonďák.
„Ahoj,“ oplatil mu pozdrav Severus.
Chvilku stáli mlčky a dívali si do očí. Ani jeden nevěděl jak začít. Nakonec se odvážil Lucius.
„Proč jsi mě sem vlastně pozval? Chceš mi zase dát facku, a pak utéct jako nějaký zbabělec?“ rýpnul si do tmavovlasého chlapce.
„Ne, to ne. Promiň mi to, co se stalo minule. Já nevím, nějak mě to vylekalo. Nejdřív to u jezera, a pak ten polibek tady. Já … cítil jsem se zvláštně. Jako ještě nikdy předtím. Jako by na mně někomu záleželo. Jako by mě někdo mohl mít snad rád. Tolik pocitů jsem cítil uvnitř a nerozuměl jsem jim. Ne, že bych na tom byl teď lépe, ale vím, že už takhle dál nemůžu. Nemůžu dělat, že tě neznám. Že se nic nestalo. Že tě nenávidím. Já od toho dne nemám klid. Ve dne, když tě vídám na některých společných hodinách a v noci… sotva zavřu oči, vidím tvůj obličej, a pak ty sny… takhle to prostě nejde. Nejsem schopný se na cokoliv soustředit. Víš, že už to se mnou jde ke dnu i v lektvarech?“ řekl teď s lehkých úsměvem Severus. „Je prostě nutné to nějak vyřešit, jinak mě to zničí…“
„Ale řešení je jednoduché. Už tenkrát jsem ti přece říkal, že tě mám rád. A jestli si myslíš, že mě to tvé prvotní odmítnutí odradilo, tak to ne… Pořád chci být s tebou! Prosím, věř mi, Severusi! Nikdy jsem si nic tolik nepřál…“
Poté se mladíci objali. Trochu se od sebe odtáhli a něžně se políbili. Mazlili se svými rty. Lucius obkreslil jemně tvar Severusových úst špičkou svého jazyka a nenápadně vklouzl dovnitř. Chvilku svého přítele jen lehce dráždil, ale když se Severus k jeho hře přidal, začal se jejich polibek prohlubovat. Už to nebyl jen polibek dvou dětí, ale stal se polibkem dvou dospělých mužů, kteří si uvědomují ten vzrušující okamžik, jenž nastal ve chvíli, kdy se znovu políbili. Když se od sebe konečně odtrhli, oba přerývavě oddechovali. Vzrušení měli vepsané ve tvářích. Věděli, že tenhle vztah není správný, ale byli šťastní a snad i milováni…


A/N: Vím, je to možná trochu moc romantické… Severus i Lucius jsou zde hodně OOC, i když… Kdo ví, jací byli, když dospívali, když na ně ještě neměl vliv Pán Zla… Možná opravdu dokázali cítit… Bolest. Lítost. Nenávist. Stesk. A snad i lásku…